Když jsem jezdíval kolem a smutnil nad osudem tohoto areálu, zažehla ve mně jiskřička naději, že by se s tím možná dalo něco udělat. Začal jsem zjišťovat, kdo to tady vlastní, proč se o to takhle (ne)stará a pomalu jsem plánoval své další kroky. Má vize byla jasná. Místo rozpadlých skleníků jsem viděl plně funkční polykarbonátové skleníky, všude kolem příjemnou zeleň, spoustu chutného ovoce a zeleniny, o kterou se budu moci dělit i s ostatními. Pak jsem otevřel oči a pořád viděl jenom ty skládky a chátrající budovy.
"To přece nemůže být tak těžké změnit, všichni budou rádi, že se tady situace zlepší. Vždyť to kromě feťáků a bezdomovců nikomu neslouží. Navíc je to nebezpečné pro každého, kdo tady přijde." Myslel jsem si naivně.
2 roky jsem zjišťoval majetkové poměry v bývalém areálu. 2 roky jsem se snažil domluvit s předešlými majiteli budov a staveb na jejich odkoupení, až se mi to v roce 2019 konečně podařilo. Během toho jsem postupně kontaktoval veškeré majitele pozemků a snažil se dohodnout na pronájmu či prodeji jejich nemovitostí. Bohužel marně. A tak jsem se k 30.12. 2019 stal majitelem budov, skleníků, skladů, nádvoří a veškerých staveb, které zde ZD Moravan jako právní předchůdce vybudoval.
Říká se, 100 lidí, 100 chutí. 100 lidí, 100 různých jazyků. Jeden by si řekl, že najít se 7 majiteli pozemků společnou řeč nebude tak těžké, máme toho tolik společného. Žijeme/žili jsme v Příboře nebo jeho okolí téměř celý život. Určitě chceme pečovat o planetu a naše zdraví (domýšlel jsem si). Všichni máme určitý vztah k půdě... Ano, všichni máme určitý vztah k půdě. Zvýraznit, ztučnit, třikrát podtrhnout a vytesat do kamene, protože tahle prostá idea doteď rozhoduje a řídí veškeré konfrontace, kterým čelíme. Vztah k půdě založený na vztahu k přírodě, pocitu zodpovědnosti k životnímu prostředí a potřeby péče o své okolí vs. vztah k půdě pouze jako k majetku.
Čím déle se táhlo vyjednávání s majiteli pozemků, tím více jsem začínal chápat, jak velké sousto jsem si ukousl. Už od začátku jsem věděl, že uskutečnit mé vize nebude jednoduché, ale nemohl jsem toho nechat. Ne, když jsem tak silně cítil povinnost vůči tomuto místu. Jako bych já jediný byl schopný dát toto místo do pořádku. Jako by na světě nebyl nikdo jiný, kdo se tomu dokáže postavit, kdo za tohle místo zabojuje, kdo se postará o naši zemi. Cítil jsem to jako sílu, která mě hnala kupředu a podpírala mě při každém kroku. Zachytávala při každém škobrtnutí a dodávala tolik potřebnou víru v těžších časech. Možná to čtete a říkáte si, jak domýšlivý je tenhle mladý Jiříček. Hrdina, kterého nikdo o nic nežádal, kterého nikdo nepotřeboval a už vůbec nechtěl. Co si o sobě vůbec myslí, že spasí svět? Ano - se vší pokorou a láskou přiznávám, že bych si opravdu přál spasit svět. Na to moje síly nestačí, na co ale stačí a za co se budu opravdu pevně bít, je toto zahradnictví. Znáte ten pocit, kdy cítíte, že něco musíte naléhavě udělat? Když někoho milujete a vy to musíte vykřičet do světa? Když víte, že můžete udělat dobrou věc a ta energiie která vás k tomu vede, vás v celém těle tlačí a vy máte pocit, že vybouchnete? Znáte ten pocit, kdy cítíte napojení na něco většího, co dalece přesahuje veškerou naši hmotu a víte, že cokoliv se stane, bude v pořádku, protože ve všem je nakonec harmonie? Já to cítím. V dřívějších dobách bych byl možná upálen na hranici, v té dnešní budu čelit soudům. O tom ale zase příště...
