Často přemýšlím, jaký to má všechno smysl... Je náš život opravdu souhra náhod, akcí a rekací nebo máme každý nějaké poslání? Nějaký účel, důvod, proč se vše děje tak, jak se děje... Lehnu si do trávy, zavřu oči a vidím svou cestu.
Narodil jsem se do Štramberku. Po 3 letech a rozvodu mých rodičů jsem žil 5 let v Buchlovicích. Tam jsem to tolik miloval! Doteď vzpomínám na rozsáhlé zahrady Buchlovického zámku, kam jsme s kamarády přeskakovali plot a sytili tou krásou své romantické duše. Z lesa jsme nosili plné igelitky žaludů a bukvic, které od nás za pár šušňů vykupovala lesní správa. Byl jsem pořád venku, pořád s kamarády, pořád šťastný.
V necelých 9 letech jsme se přestěhovali do Příbora. Přiznávám, začátky nebyly snadné, ale i tomuto místu jsem nakonec zcela podlehl. Tolik možností, které mi toto město nabízelo. Tolik aktivit, přátel. Byl jsem v sedmém nebi. Ze základní školy jsem po jejím ukončení plynule přešel na druhou stranu cesty, kde jsem nastoupil na gymnázium, a kde jsem o pár let později potkal svou milovanou ženu. Než se z oné milované ženy stala MÁ milovaná žena (protože milovaná byla již od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil) uplynulo ale spoustu času.
![](https://static.wixstatic.com/media/8febfc_a19a554081cf43a6a3f73dfc2ccb6bb3~mv2.png/v1/fill/w_59,h_25,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/8febfc_a19a554081cf43a6a3f73dfc2ccb6bb3~mv2.png)
Po skončení gymnázia bylo mým snem stát se fyzioterapeutem. Podal jsem si 3 přihlášky, ale na školu se nedostal. Zbyla Vysoká škola Báňská v Ostravě, jak si to snad už od mého narození přála babička. Babička přešťastná a já smířený. 3 roky studia, které mě vůbec nebavilo jsem završil přihláškou na další dva roky, které jsem ukončil už jako inženýr. A právě v této době, kdy mí vrstevníci utíkali za zábavou a mámili své smysly, aby unikli všední nudné realitě, já začal snít... A plánovat.
Psal se rok 2018, kdy jsem se naprosto oddal své vizi zahradnictví. S kamarádem jsme obcházeli majitele pozemků, jednali s předešlými majiteli budov a v červnu 2018 jsem odjel do Ameriky, abych do začátku vydělal co nejvíc peněz. Kamarád měl zatím pokračovat v komunikaci se všemi majiteli a společně měli najít řešení. Tolik jsem tomu věřil, že jsem měl 4 práce současně a pracoval 6 dní v týdnu, od 6 do 22 hod. Po třech a půl měsících práce skončila a já jsem začal s dalšími 5 lidmi cestovat po USA. Naplánovaná trasa nám zabrala celý další měsíc.
Zasloužená odměna a konečné povolení po tak vypjaté době. V té době se ale objevily první pochybnosti. Já jsem měl vydělané nějaké peníze, ale kamarád se na své "povinnosti" úplně vykašlal. S majiteli nejednal a vše zůstalo na mrtvém bodě tak, jak jsem od toho odjížděl. Ztrácel jsem motivaci. Ztrácel jsem sebe. Poslední měsíce studia jsem spával u babičky na gauči, protože se má rodina z Příbora odstěhovala do Zlínského kraje, kam jsem se rozhodně nechtěl vrátit. Takže co teď? Blížil se konec mého amerického dobrodružství a já najednou nevěděl, kudy kam.
![](https://static.wixstatic.com/media/8febfc_1134848b750e442297b67791a7721a8a~mv2.png/v1/fill/w_59,h_25,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/8febfc_1134848b750e442297b67791a7721a8a~mv2.png)
Pamatujete si na milovanou ženu z gymplu? Přesně tak. Jako zázrakem se naše cesty opět propletly. Celé roky jsme kolem sebe proplouvali, vždy spolu strávili příjemnou cestu vlakem nebo příjemnou hodinku v kavárně. Očistný výšlap na Helfštýn, kdy jsme si vylívali naše zlomené srdíčka z nešťastných lásek nebo rozlučkovou návštěvu, po které jsme se neměli již nikdy vidět (nevěřil jsem a stále nevěřím na kamarádství jen mezi mužem a ženou). Náš vztah, byť naplněný láskou, do té doby nikdy žádné hranice přátelství nepřekročil, ale najedou bylo vše úplně jinak. Dělilo nás 12000 km a my se hluboce zamilovali.
Zatímco jsem byl v Americe, ona si kupovala byt a chystala se osamostatnit. S přesvědčením, že si vše bude dělat po svém. Já se ztratil fyzicky i duševně a neměl se kam vrátit. Najednou se vše obrátilo a i přes tu vzdálenost, jsme začali tvořit společnou budoucnost. Trvalo to ještě měsíc, než jsem se z cest vrátil, během toho ona dokázala vybavit náš společný domov. A tak se ten, který chtěl zůstat ztracený, a ta, která chtěla být sama, 13. 12. 2018 společně nastěhovali do Štramberku... Jako bych se znovu narodil.
Cítil jsem lásku, dýchal jsem lásku, žil jsem lásku. Byl jsem přeplněný a muselo to ven. Jako bych chytil druhý dech a jen co jsem se vzpamatoval, už jsem se zase snažil jednat se všemi majiteli na koupi budov a pozemků. Věděl jsem, že teď už to nemůžu vzdát. Nikdy bych na tohle místo nezapomněl a ta představa, můj sen, by navždy žili ve mně. Je však důležité, aby se tenhle sen stal realitou. Ne jen pro mě, pro celé tohle místo, které si naši péči zaslouží. A já díky své rodině, staré i nové, vím, že už se nikdy neztratím. Protože všichni pro sebe jsme světlem v temných časech, pevným bodem na rozbouřeném moři a záchraným lanem, když padáme.
Cítím tak obrovskou vděčnost za vše, co se děje. Za svou úžasnou rodinu, za svůj nádherný a plný život. Za tento sen, který mi byl dán, a na jehož uskutečnění se můžu podílet. Možná náhody, možná osud. Věřím v obojí.
Toto je má cesta. Otevírám oči a s pocitem naplnění a vděčnosti se zvedám. Je čas se zase pohnout...
![](https://static.wixstatic.com/media/8febfc_7c08f6437a604396b96df962ad08caac~mv2.jpg/v1/fill/w_147,h_110,al_c,q_80,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/8febfc_7c08f6437a604396b96df962ad08caac~mv2.jpg)