Často přemýšlím, jaký to má všechno smysl... Je náš život opravdu souhra náhod, akcí a rekací nebo máme každý nějaké poslání? Nějaký účel, důvod, proč se vše děje tak, jak se děje... Lehnu si do trávy, zavřu oči a vidím svou cestu.
Narodil jsem se do Štramberku. Po 3 letech a rozvodu mých rodičů jsem žil 5 let v Buchlovicích. Tam jsem to tolik miloval! Doteď vzpomínám na rozsáhlé zahrady Buchlovického zámku, kam jsme s kamarády přeskakovali plot a sytili tou krásou své romantické duše. Z lesa jsme nosili plné igelitky žaludů a bukvic, které od nás za pár šušňů vykupovala lesní správa. Byl jsem pořád venku, pořád s kamarády, pořád šťastný.
V necelých 9 letech jsme se přestěhovali do Příbora. Přiznávám, začátky nebyly snadné, ale i tomuto místu jsem nakonec zcela podlehl. Tolik možností, které mi toto město nabízelo. Tolik aktivit, přátel. Byl jsem v sedmém nebi. Ze základní školy jsem po jejím ukončení plynule přešel na druhou stranu cesty, kde jsem nastoupil na gymnázium, a kde jsem o pár let později potkal svou milovanou ženu. Než se z oné milované ženy stala MÁ milovaná žena (protože milovaná byla již od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil) uplynulo ale spoustu času.
Po skončení gymnázia bylo mým snem stát se fyzioterapeutem. Podal jsem si 3 přihlášky, ale na školu se nedostal. Zbyla Vysoká škola Báňská v Ostravě, jak si to snad už od mého narození přála babička. Babička přešťastná a já smířený. 3 roky studia, které mě vůbec nebavilo jsem završil přihláškou na další dva roky, které jsem ukončil už jako inženýr. A právě v této době, kdy mí vrstevníci utíkali za zábavou a mámili své smysly, aby unikli všední nudné realitě, já začal snít... A plánovat.
Psal se rok 2018, kdy jsem se naprosto oddal své vizi zahradnictví. S kamarádem jsme obcházeli majitele pozemků, jednali s předešlými majiteli budov a v červnu 2018 jsem odjel do Ameriky, abych do začátku vydělal co nejvíc peněz. Kamarád měl zatím pokračovat v komunikaci se všemi majiteli a společně měli najít řešení. Tolik jsem tomu věřil, že jsem měl 4 práce současně a pracoval 6 dní v týdnu, od 6 do 22 hod. Po třech a půl měsících práce skončila a já jsem začal s dalšími 5 lidmi cestovat po USA. Naplánovaná trasa nám zabrala celý další měsíc.
Zasloužená odměna a konečné povolení po tak vypjaté době. V té době se ale objevily první pochybnosti. Já jsem měl vydělané nějaké peníze, ale kamarád se na své "povinnosti" úplně vykašlal. S majiteli nejednal a vše zůstalo na mrtvém bodě tak, jak jsem od toho odjížděl. Ztrácel jsem motivaci. Ztrácel jsem sebe. Poslední měsíce studia jsem spával u babičky na gauči, protože se má rodina z Příbora odstěhovala do Zlínského kraje, kam jsem se rozhodně nechtěl vrátit. Takže co teď? Blížil se konec mého amerického dobrodružství a já najednou nevěděl, kudy kam.
Pamatujete si na milovanou ženu z gymplu? Přesně tak. Jako zázrakem se naše cesty opět propletly. Celé roky jsme kolem sebe proplouvali, vždy spolu strávili příjemnou cestu vlakem nebo příjemnou hodinku v kavárně. Očistný výšlap na Helfštýn, kdy jsme si vylívali naše zlomené srdíčka z nešťastných lásek nebo rozlučkovou návštěvu, po které jsme se neměli již nikdy vidět (nevěřil jsem a stále nevěřím na kamarádství jen mezi mužem a ženou). Náš vztah, byť naplněný láskou, do té doby nikdy žádné hranice přátelství nepřekročil, ale najedou bylo vše úplně jinak. Dělilo nás 12000 km a my se hluboce zamilovali.
Zatímco jsem byl v Americe, ona si kupovala byt a chystala se osamostatnit. S přesvědčením, že si vše bude dělat po svém. Já se ztratil fyzicky i duševně a neměl se kam vrátit. Najednou se vše obrátilo a i přes tu vzdálenost, jsme začali tvořit společnou budoucnost. Trvalo to ještě měsíc, než jsem se z cest vrátil, během toho ona dokázala vybavit náš společný domov. A tak se ten, který chtěl zůstat ztracený, a ta, která chtěla být sama, 13. 12. 2018 společně nastěhovali do Štramberku... Jako bych se znovu narodil.
Cítil jsem lásku, dýchal jsem lásku, žil jsem lásku. Byl jsem přeplněný a muselo to ven. Jako bych chytil druhý dech a jen co jsem se vzpamatoval, už jsem se zase snažil jednat se všemi majiteli na koupi budov a pozemků. Věděl jsem, že teď už to nemůžu vzdát. Nikdy bych na tohle místo nezapomněl a ta představa, můj sen, by navždy žili ve mně. Je však důležité, aby se tenhle sen stal realitou. Ne jen pro mě, pro celé tohle místo, které si naši péči zaslouží. A já díky své rodině, staré i nové, vím, že už se nikdy neztratím. Protože všichni pro sebe jsme světlem v temných časech, pevným bodem na rozbouřeném moři a záchraným lanem, když padáme.
Cítím tak obrovskou vděčnost za vše, co se děje. Za svou úžasnou rodinu, za svůj nádherný a plný život. Za tento sen, který mi byl dán, a na jehož uskutečnění se můžu podílet. Možná náhody, možná osud. Věřím v obojí.
Toto je má cesta. Otevírám oči a s pocitem naplnění a vděčnosti se zvedám. Je čas se zase pohnout...
